Když se pletou pojmy s průjmy

Před nějakým časem skončilo mistrovství světa juniorů v ledním hokeji a opět se v kraji českém vyrojilo expertů jako hub po dešti. Všemožní trollové vylézají z Mordoru, aby to pořádně osolili všem, kteří mají co dočinění s hokejem v reprezentačních výběrech. Přesně vědí, koho vyměnit, co trénovat, kde je problém a co je všechno na “prd”. Uauu, fakt mě všechny ty různé postavy z hokeje a kolem něj nepřestávají udivovat a smekám klobouček, jak kreativní ve svém vyjadřování jsou. A vlastně je to v Česku dost podobné i u dalších sportů, nejen u hokeje.

No a teď k jádru věci. Vylil jsem si trošku srdíčko, nicméně tento krátký článek píši hlavně pro ujasnění jednoho z pilířů sportovní přípravy dětí a mládeže. Ať už jde o specifickou nebo “kondiční” část. Ten pilíř se jmenuje TRÉNINK HROU. Tento pojem, ano, čtete správně, ne průjem, je jedním z nejdůležitějších ve sportovním životě všech sportovců. No a proč mě to přimělo psát trošku v emocích o něčem, co jsem si myslel, že snad musí být všem jasné a že v této části snad trenéři musí táhnout za jeden provaz?

Nebylo málo komentujících rodičů, trenérů a opravdových odborníků, kteří tuto filozofii popřeli a přidali jako jeden z důvodů nekonkurenceschopnosti (fujtajbl to je pojem) českého nároďáku na šampionátu to, že si moc hrajeme. Moc si jen hrajeme a nehrajeme na výsledek. Že potom děti a mládež nemají motivaci o něco hrát. Že jsou to slaboši a potřebují ten drill, drill, drill a zase drill a až pak jim dejme trošku takříkajíc čutnout. Podívej se na ty Amíky a Fiňáky, jak bruslí, to jde hned vidět, že to drilují. Hele tak to jako fakt? Olalá, vítejte v systému výchovy mladých sportovců v nějakém totalitním a velmi zastaralém režimu.

Do porovnání si samozřejmě bereme top hokejové státy jako jsou Finsko, Švédsko, Kanada a USA. Nejlepší na tom je, že sport nejde oddělovat od systému výchovy a vzdělávání. A tady přichází poprvé kosa na kámen. Všechny zmíněné státy více (Finsko a Švédsko) či méně (USA) dbají ve školství na individuality a na prvky učení opřené o hru a objevování. No a co se týká tréninku – toho sportovního – tak v něm to není jiné. Věřte nebo ne, ale hraní na výsledek se v těchto zemích taky dost řeší a pokud už se na něj hraje, tak velmi citlivě a opatrně. To u nás není moc proveditelné, protože průměrný český trenér dříve nebo později ztratí trpělivost a vykašle se na nehraní na výsledek a začne to klátit hlava nehlava, hlavně ať vyhrajeme. Přestane ve sportovcích budovat lásku k pohybu a hře. Pojede bomby pecky, jen aby vyhrál a zvedl další bezvýznamný pohár nad hlavu. Já jako trenér miluju vítězství, ale opravdu za každou cenu?! Opravdu nedokážeme s mládeží pracovat a hrát i jinak než na výsledek?! Nedokážeme udělat trénink nebo přátelský zápas v maximálním nasazení bez výsledku a medailí?! Takže na konci dne jde jednoduše o to, jak to má trenér v hlavě srovnané a i když hraje s klasickým skóre, tak to dětem po prohře neznechutí.

Další kámen úrazu vidím ve špatné interpretaci hry a zábavy v tréninku. To, že budu dělat drill nebo cvičení hravou formou, je přece dobře, ne? Ukažte mi jediného mladého tvora, který v depce bude chtít dál zlepšovat své dovednosti. Dyť přece zábava a hra jdou ruku v ruce s chutí se posouvat dál a dál. Kdežto nuda a přehnaný negativní tlak učení narušují. Zase bych to mohl rozebrat a dokázat na více příkladech, ale věřím, že trenéři, kteří dočetli až sem, přesně ví a cítí, o čem píši. Silový, rychlostní a koordinační trénink se dá jednoduše dělat herní formou. Například budu mít v týmu trošku obéznějšího chlapce, kterého přes rychlostní cvičení asi spíše zadupu do země. Ale dejte do tréninku nějakou silovou hru, kde bude excelovat, hmm. A jen se dívejte, s jakým nasazením pak bude dále trénovat i to, co mu nejde. Nebojte, funguje to, fakt! Nejsme všichni stejní a každého baví trošku jiné hry a cvičení. Nemáte co ztratit, ba naopak můžete jen získat. Spoustu informací!

Hra má jedno z pravidel, že ten, co si opravdu hraje, ztrácí kontrolu nad svým tělem. Přestává vnímat čas. A to je skvělé, ne. Přece když mladé naučíme se maximálně ponořit do činnosti za pomoci her, tak už já jako trenér mám v daný okamžik minimum práce. Kochám se, jak to svěřenci jde a jak objevuje skrytá zákoutí pohybu. Dostat děti a mladé do TRANSU díky hravým a zábavným cvičením je těžký úkol. Přinese však své ovoce. Dříve nebo později určitě. Protože přece hokej je HRA. Můžu vědět jak udělat dřep, jak založit v obraném pásmu útok, jak udělat kličku a mít skvělé skills, ale k tomu všemu musím být HRÁČ. Rozvíjet “hráčství” v klucích a holkách je sakra kumšt. Ať na ledě nebo mimo něj. A kdekoli jinde ve sportu a pohybu.

Takže sumarizace za mě k tématu HRA v tréninku. Hrajme si, hrajme si a hrajme si. Hra má svá pravidla. Není to jen anarchie, kdy si každý dělá co chce. Kdy hrajeme jen proto, že to někdo napsal a řekl. Nepleťme si pojmy s průjmy. Hra nenásilně motivuje učit se dál. Objevovat a procítit. Hra má skvělý psychologický rozměr, protože když prohrávám, tak to ve hře spíše nevzdám, než u nějakého nudného cvičení, které mi nejde. Hra skvěle rozvíjí sociální vazby a soudružnost v týmu. Díky HŘE se totiž dokáží hodněkrát vyřešit různé třenice v týmu, o kterých trenér ani neví. Každé cvičení se po zvládnutí minimální základní techniky dá dělat hravou formou. Tomu se potom říká progresivní trénink. Díky tomu pak můžu ze svěřenců “vyždímat” maximum. Proto je super, když učíme dovednosti. Dělejme to dál a přidejme je do HRY. Silové, rychlostní, koordinační, dovednostní, pohybové a další hry jsou skvělou tréninkovou zbraní. 

Mohl bych psát dál a dál, jenomže bych už nic dalšího nevymyslel. Jen bych popsal něco, co progresivní, chytrý, vlídný a laskavý trenér plný chuti už dávno ví. Podporujme se, vzdělávejme se, buďme společně otevření novým informacím – ať už z Česka nebo ze zahraničí, kde si hrají (fakt si ve Finsku a Švédsku hrají, vím to :))  

Filip ťukající píšící

coach
Autor článku:Filip Raptopulos

Je potomkem řeckých bohů. Vyrůstal v rázovitém kraji, kde uhelné lišky dávají dobrou noc. S TRX a funkčním tréninkem začal již při studiích na FTK UP v Olomouci. Hrál závodně hokej za Třinec, i když na to teda moc nevypadá. Cesta pohybu a hry je jeho vášeň. Proto tím v současné době „drtí“ ženskou hokejovou reprezentaci a další sportovce (tenisty, hokejisty a další). Má rád pracovitost, smysluplnost a vášeň ve sportu. Jo a co se sportu týče, tak mu prý jde všechno!!! EGO však dávno rozpustil!!! Rád sdílí a rád naslouchá 🙂