Cvičení ve vývojových řadách

V posilovnách se hojně zdvihá činka nahoru a dolů, přičemž smysl takového konání chybí. V běžných životních situacích máme vždy k pohybování s různými předměty důvod. Když už něco zdviháme, tak se to neděje pro nic za nic. Chceme něco přemístit a víme tedy, proč to děláme. Role smyslových orgánů je obrovská a nezastupitelná! Svalové souhry pak vypadají úplně jinak, než když břemeno zdviháme jen tak bez důvodu.

Ve fitness se často mává rukama a nohama bez zjevného důvodu a mozek tedy nedostává informace potřebné k tomu, aby zapojil celotělové souhry.

Ty vedou k napřímení trupu a pohybu všech svalových řetězců našeho těla s nějakým konkrétním záměrem. Když zvedneme ruku s činkou bez zjevného důvodu, tak naše centrální nervová soustava vůbec netuší, co s ní chceme dělat. Podle toho se pak určuje charakter spolupráce či nespolupráce svalových skupin. V případě, že zvedneme ruku s cílem například vyšroubovat žárovku, dojde automaticky k napřímení trupu a k opěrné funkci stejnostranné nohy. Mozek totiž nyní ví, co máme v úmyslu a zapojí takový typ svalové souhry, který je nezbytný ke zvládnutí daného úkolu.

Naprosto samozřejmě dojde ke zpevnění středu těla, ale tato stabilizace je úplně jiná, než když se o zpevnění centra těla snažíme vědomou činností. Docílili bychom sice zpevnění, avšak s nevhodným uzamčením břicha, které není určeno k pohybovým činnostem. V našem případě zůstane tělo uvolněné, avšak stabilní, takže je umožněn pohyb.

Když lezeme na strom, také před tím nestlačujeme břišní svaly, netlačíme lopatky dolů, ramena dozadu nebo bradu do krku. Nikam bychom totiž nevylezli!

Svalové souhry by nevedly ke splnění určitého myšlenkového cíle. Když zahodíme v lese kámen nebo klacek, tak určitě předtím nezatneme břicho a zadek. Kdybychom to totiž udělali, předmět by nikam nedolétnul a možná by i došlo k poškození ramenního kloubu. Při procházce neaktivujeme svaly pánevního dna, protože bychom nikam nedošli! Tak proč to tedy děláme při trénování?

Při trénování tzv. vývojových pozic ucítíme rozdíl mezi vědomým a spontánním zpevněním těla ještě mnohem markantněji!

Lehnout si na záda a zdvihnout nohy ještě neznamená, že se jedná o vývojovou polohu třetího měsíce v poloze na zádech. K té dojde, když se vytvoří automatická opora na temeni hlavy, mezi lopatkami a na ThL přechodu. Pánev je pak odlehčená, nohy nevisí na fl exorech, ale jsou taženy koordinovanou činností břišní muskulatury kraniálním směrem, tedy k hlavě. Dochází k harmonickým souhrám, které však nelze vyvolat vědomým zpevňováním svalů.

Nějaký čas trvá, než dospělý člověk znovu natrénuje činnosti, které již kdysi perfektně ovládal. Rozhodně nestačí si lehnout, zvednout nohy a zaradovat se nad zvládnutím této polohy. Dítě zdvihá nohy postupně a obě drží nad tělem až ve chvíli, kdy jsou správné opory vytvořeny. Bez nich by nemohlo později dojít k otočce na břicho bez reklinace hlavy a zvýšené extenze páteře.

 

Je-li naší snahou zvládnutí jakékoliv pozice, tak jak to dělají batolata, je nezbytné to dělat stejným způsobem jako ony. Děti v tomto věku nikam nic netlačí a nezpevňují, jsou hnány touhou k vytváření pohybu.

Máme-li v úmyslu rozvíjet svalové souhry klienta v souladu s přírodou, tedy s využitím vrozených pohybových automatizmů, například v pozici na břiše s oporou o předloktí, je naprosto zásadní, jaké použijeme ke splnění tohoto cíle pokyny!

 

Když zazní např. pokyn „podsaď pánev“, tak s ní sice dokážeme otočit a udělat tento pohyb hlavně břišními svaly, ale s nevhodným směrem svalového tahu a s odlišnou celotělovou odezvou!

Nevhodných povelů se dá najít celá řada. Jedním z nejčastějších je pokyn „vytahuj temeno hlavy v prodloužení páteře“. Snaha o stabilizaci krční páteře pomocí tohoto pokynu nás téměř jistě zavede na slepou kolej, kdy se ve výsledku krční páteř nachází ve ztuhlém a k pohybu nezpůsobilém stavu. To ovšem nepatří do kategorie příliš šťastných řešení a vůbec není v souladu s přirozeným chováním dětí.

Krční oblast je nejhybnějším úsekem páteře, a to z důvodu, že hlava je nositelkou smyslových orgánů.

Dítě poslouchá, cítí, používá oči k pozorování věcí kolem sebe. Z těchto důvodů točí hlavou na všechny strany. Pozoruje a objevuje prostor hlavně nad sebou pomocí velkých záklonů hlavy. Díky tomu se vytvářejí ideální opory pro napřímení nad horními končetinami, což je základním předpokladem pro zajištění volné hybnosti krku a hlavy.

Snaha o uměle vytvářené vytahování hlavy v prodloužení páteře je u dětí jev nevídaný a je pro ně naprosto nepřirozený.

Výsledkem je opak toho, čeho tím chtělo být dosaženo. Hlava má výrazně zhoršenou možnost pohybu a krční páteř je značně přetěžována. Dokonce je možné se setkat s radou „nedávejte dítěti podněty shora, aby nezaklánělo hlavu!“ To je znamení absolutního nepochopení rozdílu mezi fyziologickým záklonem s optimálními oporami a nežádoucí reklinací hlavy. V prvních měsících života dítě touží výhradně po poznání prostoru nad sebou, podléhá neodolatelnému nutkání objevovat vše co se nachází výš a výš. Tato hlavní idea je nejdůležitějším prvkem k aktivaci optimálních svalových koordinací, které končí celotělovým vzpřímením nad dvěma končetinami a bipedální lokomocí. Děti nám v této fázi svého života naštěstí nerozumí, a tak se řídí vrozenými procesy a dělají to po svém.

Budeme-li respektovat dokonalost přírody, motorických souher, kterými jsme byli obdarováni, nemůžeme učinit špatné rozhodnutí.

coach
Autor článku:Václav Rázl

Certifikáty počítá na desítky, celá léta se věnoval vrcholovému sportu a fitness. Postupně našel cestu k podstatě pohybu – ve vývojové kineziologii. Do fitness unikátním způsobem aplikuje to, s čím běžně zacházejí špičkoví fyzioterapeuti. Ještě pořád věříte, že CORE, nebo-li střed těla je v oblasti břišních svalů? Nejvyšší čas se s Vaškem seznámit.